Hrobka Haugwitzů: Kde se Náměšť potkává s antikou

Ilustrační foto
Autor: Martina Pokorná

Jdete-li Nerudovou ulicí směrem ke hřbitovu, možná vás u srdce nečekaně zahřeje pohled na stavbu, která jako by do našich končin zabloudila z prosluněné Itálie. Zapomeňte na barokní kudrlinky a venkovskou prostotu. Hrobka rodiny Haugwitzů tam stojí s grácií antického chrámu – hrdá, bílá a až mrazivě elegantní. Je to místo, kde se smrt neschovává v temných koutech, ale nosí se s aristokratickou noblesou.

Architektonický dovoz z Vídně

Představte si rok 1822. Jindřich Vilém Haugwitz, muž, který proměnil Náměšť v hudební centrum Moravy, se rozhodl, že ani v otázce věčného spánku neponechá nic náhodě. Do našich kopců si pozval hvězdu tehdejší architektury – Josefa Kornhäusela, muže, který stavěl pro samotná knížata z Lichtenštejna, třeba v Lednici nebo ve Valticích.

Kornhäusel u nás nepostavil jen „hrobku“ (dokončenou roku 1825). Vztyčil tu monument v čistém empíru. Jsou tu dórské sloupy, které jako by podpíraly samotné nebe, a přísný trojúhelníkový štít, pod nímž i ten největší spěchálek podvědomě zvolní krok. Je to architektura rozumu a řádu, která říká: „Zde vládne klid, který nic nenaruší.“

Mramor, který má duši

Zatímco renezanční Špitálek v Žerotínově ulici je symbolem hřejivé, lidové sounáležitosti, interiér empírové hrobky je exkurzí do nejvyšší ligy evropského sochařství. Nejsou tu žádné strašidelné výjevy. Místo toho vás přivítají bílé mramorové postavy od mistra Josefa Kliebera.

Jsou tak živé, až se zdá, že ty kamenné postavy Smutku a Loučení každou chvíli seskočí ze svých podstavců a proběhnou se parčíkem před hrobkou.

V kryptě odpočívá dvacet dva členů rodu. Jsou to lidé, kteří kdysi v zámecké knihovně listovali vzácnými tisky, tleskali symfoniím a podepisovali dekrety, které měnily životy našich předků. I po smrti zůstali součástí Náměště, jen pár kroků od míst, kde odpočívají ti, kterým kdysi vládli.

Poslední tečka za příběhem

Historie hrobky je stejně fascinující jako její vzhled. Po roce 1945 osiřela a na desítky let se stala obětí ideologie, tichým svědkem doby, která šlechtě nepřála. Ale hrdost se neztratila. V 90. letech se díky péči Karla Antonína hraběte Haugwitze budova znovu rozzářila novotou.

Osud tomu chtěl, že právě tento muž, který hrobku vzkřísil, do ní v roce 1995 ulehl jako zatím poslední. Kruh se uzavřel. Hrobka Haugwitzů tak není jen historickým depozitářem, ale živým důkazem toho, že úcta k tradici a kráse má v Náměšti své pevné místo.

Maják noblesy na kraji hřbitova

Až příště půjdete kolem, neberte hrobku jen jako stavbu u cesty. Je to malý náměšťský Pantheon. Je to připomínka dob, kdy se i smutek odíval do mramoru a kdy se věřilo, že krása je tou nejlepší odpovědí na pomíjivost času.

Špitálek nás učí lidskosti, hrobka Haugwitzů nás učí úctě k věčnosti i pomíjivosti. Obě budovy dohromady tvoří to, čím Náměšť je – městem, kde historie nespí v knihách, ale dýchá na nás z každého rohu.

Článek byl převzat z Náměšťských listů