Lenka Nová vystoupí 28. dubna v náměšťské Sokolovně

Ilustrační foto
Autor: Náměšťské listy

Lenku Novou znáte z vystoupení na městských slavnostech 2023, kdy naše náměstí okouzlila zpěvem šansonů a jiných písní s příběhem. Zavítá k nám zase, a to 28. dubna v 19 hodin.

Před vystoupením poskytla Náměšťským listům krátký rozhovor:

Lenko, vaše poslední alba jsou velmi osobní a vypravěčská. Jak moc se do vašich písní promítají vaše vlastní životní zkušenosti a jak moc jsou to příběhy, které pozorujete u druhých?

Pokud zpívám nějaký text, musím se s tím příběhem nějak ztotožnit, musí mi ty emoce být nějak povědomé. Buď tím, že jsem je prožila na vlastní kůži, nebo se mě dotýkají natolik, že o nich chci zpívat, protože si to chci prožít skrze tu píseň. Důležité je, aby text byl dobře napsaný a abych v něm byla uvěřitelná, aby se s ním mohli ztotožnit následně i posluchači a prožít to s námi. Je to ta krásná magie hudby, kdy se to vše propojí do společného zážitku.

Spolupracovala jste s mnoha výraznými osobnostmi (např. Michalem Horáčkem nebo Petrem Maláskem). Co je pro vás klíčové při výběru spolupracovníků, aby vznikla ta správná chemie?

Nazýváte to dobře – chemií. Asi na první dobrou tam je určitá lidská sympatie. Podvědomě mě to táhne k lidem, u kterých si myslím, že si budeme rozumět i lidsky. Hudba je křehká věc a aby vzniklo něco hezkého, člověk by se měl cítit dobře, a taky by měl mít v lidi kolem sebe důvěru, aby se dokázal uvolnit a nechal rozproudit ty podprahové věci, aby vás to zkrátka inspirovalo.

Čím jsem starší, tím spíš dávám přednost většímu lidskému porozumění před mistrovstvím. Přece jen s těmi lidmi trávím hodně času, tak ať je to fajn.

Jak se s odstupem času díváte na svou éru v kapele Laura a její tygři?

V čem vás tato zkušenost nejvíce zformovala pro vaši sólovou dráhu? Byla to skvělá doba a jsem za ní moc vděčná. Lepší start jsem si nemohla přát, byl to splněný sen. Lauru jsem milovala od svých 13 let, takže když jsem se tam ve svých 22 letech díky konkurzu dostala, bylo to něco.

A byla to taky skvělá škola pod vedením kapelníka Karla Šůchy. Karel byl přísný šéf, ale ono to moc nijak nejde, pokud chcete, aby kapela měla nějaký vývoj a udržela se na scéně. Od té doby jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak pečlivě naplánované zkoušky, scénáře koncertů i koncerty samotné. Takže pro mé sólové fungování byla asi nejvíc přínosná tahle organizační část, kdy jsem mohla vidět, jak funguje profesionální těleso. Jak se věci plánují, jak se připravují. A samozřejmě taky koncerty samotné. Sice to nebyla moje kapela, ale byla jsem frontmanem té kapely, takže jsem si mohla osahat, jak koncerty fungují, jak se komunikuje s publikem, ale taky se členy kapely na pódiu i v zákulisí. Muzikanti jsou křehké duše a ne vždy je to jen legrace. Často musíte být zdatným diplomatem. A vnímám to i jako žena ve velmi mužském prostředí.

Často jste označována za interpretku moderního šansonu. Co pro vás tento žánr znamená?

Vidíte, a já pořád přemýšlela, jaký je vlastně žánr hudby, kterou dělám. Protože mé písně nezní tak, jak si klasický šanson představuji. Není to žánrově čisté, používáme prvky jazzu, folku, country, zkrátka co ten který text potřebuje, takže slovo „moderní“ by tento přesah mohlo vyřešit. (smích) A co pro mě znamená? Ty písničky mi umožňují se do nich ponořit, naplno prožít, hrát si s nimi. Je to svým způsobem velmi volný žánr, což mi vyhovuje. Na pódiu se může stát cokoliv. Některé části jsou čistě orientační, dávám prostor improvizaci skvělých hudebníků, kterými se obklopuji. Ten žánr není na zahrání vůbec jednoduchý, rytmus se často během písně mění, některé momenty se téměř nedají zapsat do not, tu píseň zkrátka musíte cítit a zároveň vnímat své kolegy. Když se to pak podaří a vše se propojí, tak je to opravdu emocionálně velmi silné, nejen pro nás na pódiu.

Máte nějaký rituál před vstupem na pódium, který vám pomáhá se napojit na atmosféru vašich písní? Před koncertem se potřebuju spíš zklidnit. Zklidnit mysl, aby si vzpomněla na všechny ty texty, protože slov je tam opravdu hodně, ale aby se taky ničím nerozptylovala. Snažím se v den koncertu nemít jiné další schůzky, nebo jiné aktivity. Ne vždy to vyjde, ale pokud ano, tak se mentálně napojuji už od rána. A pak, těsně před koncertem, se ideálně asi hodinu líčím, češu a převlékám, což je takové finální zklidnění před vystoupením, kdy jsem chvíli sama se sebou. A pak mám ještě jeden rituál, že si dám po koncertě jednu Plzeň. Na to se vždy těším.

V projektu „Dopisy“ jste pracovala s autentickými texty. Překvapilo vás něco na tom, co dnes české ženy prožívají a o čem chtějí mluvit?

Musím říct, že nejvíc mě asi zasáhlo, o jak osobní věci se se mnou mí fanoušci podělili a ještě jednou jim chci za to poděkovat. A nebyly to zdaleka jen ženy. Dostala jsem velmi krásný dopis jednoho muže svojí ženě, která podlehla rakovině a zanechala ho tu s dvěma malými dětmi. Byl to jeden z nejsilnějších momentů celé přípravy alba. Ten dopis pak namluvil Vojta Kotek na CD. S tím tatínkem jsme se pak ještě setkali osobně a vlastně mám o něm zprávy dodnes. Na podzim loňského roku jsem se dozvěděla, že už není s holčičkami sám, ale je velmi šťastný v novém vztahu. Takže to má nakonec happy end, za což jsem velmi ráda.

Máte nějaký nesplněný hudební sen? Například žánr, který byste si chtěla vyzkoušet, nebo umělce, se kterým byste si ráda zazpívala?

Ano, mám občas takové hudební choutky, co bych si chtěla v hudbě vyzkoušet, ale vůbec nedokážu odhadnout, jak moc je to reálné. Třeba natočit album s velkým bigbandem ve skvělých aranžích nějaké krásné staré české písně. To by se mi hrozně líbilo. Nebo natočit nějaké naopak velmi úsporné tiché vánoční album. Miluju lidovou hudbu, to by mě taky lákalo, něco s cimbálem, nebo si zazpívat v novocirkusovém představení, to mám taky moc ráda… nápadů hodně, času málo. Teď budu ráda, když konečně natočím svoje další album, na kterém už několik let pracuji s Honzou Muchowem a Pepou Štěpánkem.

Na co se mohou diváci v dubnu v Náměšti těšit?

Naše Padedé tour odkazuje na mé životní jubileum, ale také na 35 let mého působení na naší hudební scéně. Trošku mě to zaskočilo, musím říct, že už je to tolik let. Já nejsem moc typ, který se ohlíží dozadu, spíš hledím do budoucna, ale říkala jsem si, že 35 let by si zasloužilo lehké ohlédnutí. Připravila jsem tedy zcela nový playlist, kdy jsem sáhla i do starších alb a budeme hrát písně, které jsem už dlouho nezpívala a na jejichž půvab jsem málem zapomněla. Ale třeba také písně, které mě formovaly, které jsem měla ráda a na kterých jsem si trénovala své první pěvecké dovednosti doma před zrcadlem. Moc se na ty koncerty těším.

Článek byl převzat z Náměšťských listů