Hospoda jako centrum společenského života. Kde to žilo už v 17. století?

Ilustrační foto
Autor: Social Butterfly MMG, Pix...

Když jsem připravoval tento článek, měl jsem k dispozici tři zdroje údajů. V pramenech, tj. v urbářích, různých soupisech majetku apod. bylo uvedeno např. jen to, kolik hostinců či hostinských bylo v té době ve městě nebo na panství. V druhé polovině 18. století byli čtyři moji předci hostinskými, respektive tři hostinští a jedna manželka hostinského. Díky pospolitosti hostinských, byli si navzájem svědky při sňatcích nebo kmotry při křtu dětí, je možné z kroniky našeho rodu částečně doplnit, jak se hostinští jmenovali nebo jaké bylo pojmenování hostinců. Třetím zdrojem údajů jsou různá vyprávění. V tomto případě šlo např. o vyprávění spojená s pořádáním posvícenských zábav jako „Sedlák Kaukawecz“ nebo „Jak slajkovská rychtářka protancovala rybník“.

Hospody, hostince, krčmy… říkáme jim všelijak a doprovázejí nás už nejméně tisíc let. Místa radostných společenských setkání i místa s pošramocenou pověstí spojovaná s opilstvím, zločiny a neřestmi. Později spolu s kostelem představovaly dvě centra společenského života vesnice. To, co odedávna dělalo hospodu hospodou, byla především světnice, ve které si hosté mohli objednat něco k pití nebo k jídlu. V hostincích se už od středověku mimo jídlo a pití provozovaly i kratochvíle. Hrávaly se zde různé hry. Mezi nejčastější lze uvést hru v kostky, pak vrhcáby a v karty o peníze. Nechybělo ani povídání, co se kde a kdy stalo. Venkovské krčmy byly obvykle prostornějšího rázu, protože v nich bývaly např. i posvícenské oslavy a zábavy.

Vznik a vývoj hostinců souvisel s udílením práva vařit a šenkovat pivo, které se v nich pilo nejčastěji. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo „nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější“; v 17. a 18. století bylo skutečně nejvíce užívaným nápojem. Pilo se denně, v krčmě i doma, k zahnání žízně nebo jen na chuť, samotné nebo k jídlu (nebylo-li už samo pivo jídlem). V malých městech nebo na vesnicích bylo hospod více a hostinští by se neuživili. Proto vedle těch, kteří hostinství provozovali jako samostatnou živnost, byli takoví, kteří k tomu měli pole a spolu s rodinnými příslušníky je obdělávali. Hostinská živnost byla velmi rozšířena mezi drobnými řemeslníky, protože jejich hlavní „zaměstnání“ by je neuživilo. Hostinští otevírali nejčastěji až “po práci”. Hostince byly pojmenovávány podle majitele nebo nájemce a spolu s nimi se pojmenování měnila. U zájezdních nebo stabilnějších hostinců se používala neutrální označení podobná domovním znamením např. U Tří koroptví.

V roce 1671 bylo v Jemnici 57 domů s právem vařit a čepovat pivo. S nadsázkou řečeno každý takový dům mohl být hostincem. Ve městě byl jen jeden hostinec. Jako hostinský „z města Jemnice“ je uváděn Martin (Martinus) Uher, jednak příbuzný (syn?) rychtáře, jednak příbuzný druhé manželky fišmistra Jana Kačenky Barbary. Roku 1697 vrchnostenský pán Maxmilián Arnošt přikázal čepovat ve městě pivo ze svého pivovaru. Šlechta si také uvědomovala nezanedbatelnost příjmů z provozu či nájmu hostince, a tak s rozvojem panského hospodářství zakládala v poddanských vsích hostince vlastní. Bylo tomu i v Jemnici. O dva roky později dala postavit hospodu v Podolí, ve které bylo čepováno pivo z panského pivovaru. Byla v majetku vrchnosti a říkalo se jí „panská“. Měšťané proti porušování práva mílového protestovali. Ale v roce 1700 město samo z důvodu nedostatku peněz pronajalo vrchnosti právo vařit pivo a rybníky.

Vyprávění říká, že sedlák „Koukavec“ byl postarší, ale v hospodě o posvícení vyváděl jako mladík. Jednou ale na posvícenskou zábavu nešel. Seděl doma a vyděšeně zíral před sebe. Až později se svěřil ženě, co se mu tehdy přihodilo. Když v pátek před posvícením v podvečer kosil poslední kousek obilí v místě, kde se říká „Na stínadlech,“ spatřil kata, který zločinci setnul hlavu mečem. Popravený vstal, vzal svoji hlavu do rukou a pomalu kráčel k Podolí. Sedlák celou noc nemohl usnout. Jak zavřel oči, celou hrůznou scénu viděl znovu.

Petr Kaukawecz žil v Podolí na přelomu 17. a 18. století. To znamená, že v té době již byla v Podolí hospoda, kde bylo možné pořádat posvícenské zábavy. Pravděpodobně to byl hostinec Františka Pražského, kterému byli hostinský Martin Uher a jeho manželka kmotry dcery Elišky. František v souvislosti s provozováním živnosti zbohatl a jeho syn Jan později svoji dceru, vnučku Františka, Annu provdal za lékaře (chirurga) z města Jemnice Jakuba Fricka.

V roce 1704 byli hostinský Matěj (Mathias) Tunkl a jeho manželka Jana kmotry syna Martina rodičů Bartoloměje a Magdaleny Kačenkových. Hostinský Tunkl, potomek zchudlých šlechticů Tunklů z Brníčka, kteří krátkou dobu vlastnili část Lhotic, byl příbuzný jemnického vrchnostenského pána (Jan Albrecht Tunkl byl manželem Kristiny Potenciány Jankovské z Vlašimi). Je tedy pravděpodobné, že provozoval živnost v „panském“ hostinci. Více než Matěj je znám jeho bratr či bratranec Blažej Tunkl, který je v roce 1693 jmenován v Jiráskově románě Psohlavci jako obhájce Chodů a který byl za tuto svou činnost odsouzen k vězení na hradě Rábí.

Maximilián Arnošt II. Jankovský z Vlašimi 30. října 1714 provdal svoji dceru Marii Leopoldinu za hraběte Jindřicha Josefa Dauna. Protože Arnošt nezanechal mužského potomka, po dlouholetém pozůstalostním sporu se v roce 1755 Maxmilián Daun jako soudně určený dědic ujal města a panství Jemnice. Nový vrchnostenský pán Maxmilián Daun se snažil řešit dlouhodobé neshody s měšťany. K narovnání došlo smlouvou z roku 1767. Smlouva dopadla pro Jemnici natolik příznivě, že se měšťané rozhodli dát si ji pro jistotu potvrdit i panovnicí.

Maxmilián Daun byl třikrát ženatý. Teprve třetí manželství mu přineslo vytoužené potomky. V roce 1773 si tehdy již více než šedesátiletý hrabě vzal za manželku devatenáctiletou hr. Antonii Marii Wilczekovou. Říká se, že manželé většinu roku pobývali ve Vídni, protože z důvodu přestavby zámku byla jeho část neobyvatelná. Je to však sporné, protože jejich 6 dětí se narodilo v Jemnici číslo 32. Tzn. že nebydleli na zámku, ale na náměstí ve městě. Přestavbu zámku nejdříve řídil kastelán Launek Franciscus a později Jan Pavel Podessek.

Hrabě Daun zemřel v červnu 1788, byť je jako rok úmrtí uváděn i rok 1790; v rodokmenu Daunů se vyskytují i dalších nesrovnalosti, např. nesprávná data narození dětí. Manželka Antonie Marie se zapsala do paměti občanů Jemnice dvěma svými činy. Za josefínských reforem, když byl kostel sv. Víta zrušen jako „nepotřebný polní chrám“ a měl být zbořen, zakoupila ho v roce 1788 a později darovala městu. S hraběnkou je také spojována vůbec první historická zmínka pokusů očkování proti neštovicím ve šlechtickém prostředí u nás.
V roce 1791 v Jemnici lékař z Telče jménem Mack aplikoval vakcíny dětem hraběte Dauna. Jméno lékaře je sporné, protože hrabě Daun měl vlastního lékaře. Byl jím chirurgus Paur Mathias. Ve městě Jemnici, jak bylo uvedeno dříve, byl lékař Jakub Frick.

V době, kdy Daunové vlastnili Jemnici, došlo k oživení hospodářství ve státě i na panství. Město ale bylo zadlužené. Jeho příjmy byly malé a výdaje vysoké zejména proto, že si město opakovaně dávalo panovníkem potvrdit svá privilegia a smlouvy. Měšťanům a obyvatelům se vedlo lépe. To lze usuzovat z počtu hostinců; koncem roku 1795 jich bylo v Jemnici již 8. Nejblíže městu byl hostinec ve vrchnostenském dvoře, který v té době byl v místě, kde je dnes kino a kulturní dům. V Podolí bylo dalších pět nebo šest hostinců; do Podolí v té době patřilo vše, co nebylo uvnitř hradeb. Do počtu 8 byla počítána i hospoda Na Vlažince, která sloužila i k ubytování.

V roce 1759 se žení František Hoffman, syn Františka Hoffmana, hostinského z hostince „U Bílého anděla“ s Eleonorou (podomácku Elka, Lenka), dcerou hostinského a tesaře Jana Staňka z Podolí. To dokládá vedle již dříve uvedeného hostince Jana Pražského (v té době nazývaného „starý“) a hostince „panského“ existenci dvou dalších hostinců v Podolí, a to:

• hostince „U Staňků“; hostinský byl současně tesařem (carpentari).
• hostince Františka Hoffmana „U Bílého anděla“ (apud album Angelum) v Podolí číslo 73; znamení anděla bylo v té době u hostinců ve zvláštní oblibě. Bílý anděl nebyl namalován na vývěsním štítě, ale šlo o sochu umístěnou za sklem ve výklenku u vchodu do hostince.

Ve stejném roce je doložena existence dalšího hostince v Podolí. Tohoto roku se narodil hostinskému Bernardu Pekovi z Podolí a jeho manželce Wilhelmině syn Antonín.

V roce 1774 se žení truhlář a hostinský Jan Kačenka (Podolí číslo 5), syn správce rybníků Bartoloměje Kačenky, s Kateřinou, dcerou panského úředníka Františka Svobody (bydlel ve stejném domě jako vrchnost, a to číslo 32). Za svědka jim je František Hoffman, hostinský z Podolí. Šestým známým hostincem je hostinec Jana Kačenky v Podolí číslo 5.

Dalším hostincem na jemnickém panství byl hostinec v Louce. Hostinskou živnost tam provozoval tkadlec a hostinský Martin Brantz.

Bratr fišmistra Jana Kačenky Tomáš byl rovněž hostinským, nikoliv v Podolí, ale v Domamili. Narodil se roku 1735 a za kmotry mu byli hostinský Matěj Tunkl a jeho manželka Jana. Zemřel v roce 1805. Tomáš byl dvakrát ženatý. V roce 1760 se oženil s Marií Annou, dcerou Františka Baštáře. Záhy ovdověl a v roce 1767 se podruhé oženil s Eliškou, rozená Hájek, dcerou hostinského z Domamile. Za svědka mu byl hostinský František Hoffman. Střídavě žil a provozoval hostinskou živnost v Domamili a truhlářskou živnost v Podolí. V roce 1774 byl ustanoven správcem rybníků. Po svém otci nepřevzal jen správcovství, ale také stavení v Podolí číslo 65, ke kterému patřila pole, na kterých hospodařil.

Když se v roce 1771 Tomáši Kačenkovi a jeho manželce Elišce narodil syn Tomáš, byli mu za kmotry Rzitkey Laurrentius caupo Apud tres perdices (Vavřinec Řídký, hostinský U Tří koroptví) a jeho manželka Margarita. Hospoda UTří Koroptvíse nacházela na půli cesty z Jemnice do Třebelovic a před Vavřincem tam hostinskou živnost provozoval Matouš Paumon, manželský syn Řehoře Paumona, hostinského v Třebelovicích.

Bartoloměj Kačenka měl za manželku Eleonoru (Elišku) Vízkovou z Bítova. V té době, stejně jako dnes, se příbuzní navštěvovali, a bylo-li třeba, babička se starala o vnoučata. Jednomu z Kačenků, Ignácovi, se na Bítově zalíbilo a stal se tam hospodským. Hostinec byl v domě číslo 5. V roce 1763 se oženil s Josefou Golletin. Hostinskou živnost provozoval až do roku 1790, kdy ničivý požár poničil celé město.

Tomáši a Elišce Kačenkovým se 31. ledna 1768 v Podolí narodila Mariana Kačenka. Provdala se 23. septem. 1794 za hostinského Andrease Janů z Ostojkovic (Vlažinky). Janů na Vlažínce vystřídal hostinského Rafaela Pergera (jindy Bergera), který tam provozoval živnost od roku 1768. Šlo o zájezdní hostinec, který poskytoval cestujícím vše potřebné: hostinskou místnost k jídlu, pití i k odpočinku, pokoje k případnému přenocování, stáje a chlévy k ustájení koní či tažného dobytka. V blízkosti hostince vedla cesta příkrým terénem a hospodář zapůjčoval formanům koně na přípřah. V době největšího rozkvětu tam žilo a pracovalo 20 osob. Potomci Andrea a Marie tam žili donedávna. Patřil k nim např. i Bohuslav Ježek, narozen 16. října 1919 na Vlažínce (Ostojkovice), který od 60 let minulého století učil na základní škole v Jemnici jako učitel zeměpisu, přírodopisu a chemie. Později byl ředitelem školy. Jeho otec se na Vlažínku přiženil z Mladoňovic a měl vedle hostinské živnosti i malé hospodářství.

Poslední hostinský, kterému bude v tomto článku věnována pozornost, je hostinský ze Slavíkovic. Existuje několik verzí vyprávění o tom „Jak slajkovská rychtářka protancovala rybník“. Jejich podstatou je, že když šla rychtářka na posvícenskou zábavu, chtěla mít co nejširší sukni. Vzala si několik spodniček, ale pořád to nebylo ono. Až když sukni vypodložila listinou z pergamenu, byla spokojená. Jenže při tanci listina vypadla a ztratila se. Obec přišla o listinu prokazující její vlastnictví k obecnímu rybníku a tím i o rybník. Ve Slavíkovicích v polovině 18. století provozoval hostinskou živnost Matiáš Kaláb (Matthaues Kallab caupo ex pago Slavíkovicz). Je možné, že se tento příběh odehrál právě v té době.

K blíže neurčenému hostinci v Jemnici se vztahuje další legenda známá jako Vyloupený hodinář. Podle ní se lupič Grázl ve městě nejen schovával, ale také loupil. Začátkem 19. století lidé znali jméno lupič Grázl, ale nikdo nevěděl, jak vypadá. Proto se volně pohyboval po krajině a navštěvoval trhy, hospody apod. V blíže neurčené době hrál karty v hostinci v Jemnici. Hře přihlížel místní hodinář. Rád by také hrál, ale ve hře již bylo dost hráčů. Asi po hodině ho lupič požádal, aby ho zastoupil, protože musí na krátký čas odejít. V době, kdy hodinář hrál karty, Grázl mu vyloupil dům. Do hospody se již nevrátil. Ráno bylo všem jasné, kdo byl ten hráč karet a že to nebyla náhoda, ale jeden z jeho dalších loupežnických triků.

Článek byl se souhlasem vydavatele převzat z Jemnických listů. Titulek je redakční.